NETSOCAN
Číslo 2 --ÚNOR 2011 ---Ročník X.
Ideové modely firmy a zaměstnanecké vztahy


Tento materiál je zkrácenou verzí překladu původní studie s titulem Models of the Company and the Employment Relationship , jejímž autorem je John Parkinson. českého, a který vyšel na webových stránkách České společnosti pro zaměstnaneckou participaci v rubrice Ze světa/2003/Anglie.

To, jaký je myšlenkový koncept firmy, má významný důsledek pro pozici jejích zaměstnanců. Různé teoretické přístupy k uspořádání firmy lze shrnout do tří modelů: vlastnický, model firmy jako souboru (nexus-atlas) kontraktů a model firmy jako sociální instituce. První  dva zahrnují běžnou firemní praxi v UK, podle které společnosti pracují pro konečný zisk svých podílníků (akcionářů) a ti mají výhradní právo ustanovovat řídící orgány (představenstvo). Třetí model zpochybňuje toto uspořádání a obecněji zpochybňuje i charakteristiku firmy jako výhradně soukromé společnosti.
Tato studie zkoumá možnosti uplatnění třetího modelu v rámci reformy  zákona o firmách a jejich řízení v UK. 

OBSAH

1. Úvod
2. Vlastnický model
Kritika
3. Model  Souboru kontraktů
Kritika
4. Společnost jako sociální instituce
Laskavý  manažerský model
Stakeholderský model
Politický model: Firma jako soukromá vláda
Kritika
5. Závěr

1. Úvod...

2. Vlastnický model
Pro porozumění funkce firmy je důležitý přístup vycházející z analýzy vlastnictví. Představa, že akcionáři jsou vlastníky společnosti a že tudíž mají právo trvat na tom, aby pracovala výlučně v jejich zájmu, je zpravidla založena na politických argumentech, čímž se současně obhajují základy její řídících struktur... „akcionáři jako vlastníci společnosti vybírají ředitele, aby vedli obchod v jejich zastoupení a činí je zodpovědnými za jeho vzestup“...

Toto pojetí vlastnictví akcionářů tvoří legální základ pro právo akcionářů, aby společnost jednala výlučně v jejich zájmu, a pro právo vykonávat konečnou kontrolu. Jakákoliv odchylka od těchto principů údajně podkopává respekt k právu na soukromý majetek, které požaduje, aby majetek byl používán výhradně v zájmu jeho vlastníků...

Zaměstnanci stojí mimo této skupiny a jejich práva jsou  striktně vymezena pracovní smlouvou. Tento model je principiálně nepřátelský vůči snaze o reformu zákona o firmě namířené ve prospěch zájmů zaměstnanců  –  na příklad možnost svěřit jim určitou roli v rozhodování o firmě, nebo povinnost managementu vyvažovat zájmy zaměstnanců a akcionářů: často se argumenty opírají o tvrzení, že jde o skryté (nad rámec smluvních kontraktů) rozšiřování práv zaměstnanců pod rouškou zaměstnaneckého zákona. Podle toho je pokus o zákonné zasahování do zaměstnanecké smlouvy nelegitimní vměšování  do soukromé říše, konstituované ustanovením akcionářů jako vlastníků...

Kritika
...Firmy se liší v tom, že jejich působení má široké dopady na ostatní skupiny a  ekonomický úspěch celého státu. Firma se popisuje jako „ústřední výrobní element ekonomiky Spojených států a UK“. Zdraví a stabilita těchto ekonomik závisí na schopnosti korporací udržet zdravé a stabilní  operace dlouhou dobu a soutěžit na světových trzích. Korporace ovlivňuje budoucnost zaměstnanců, společností, dodavatelů a zákazníků...

3. Model  Souboru kontraktů
Pojem firmy jako entity, která je vlastnictvím svých akcionářů a je v principu schopná být jimi řízena, je předmětem systematické kritiky školy „souboru kontraktů“, která se stala dominantní právní a ekonomickou ideou v severoamerické a britské literatuře i jinde... Firma je chápána pouze jako hybná síla, tj. jedná jako společné místo, kde se uzavírá série kontraktů a zabraňuje tak individuálním smlouvám „napříč“ mezi členy různých skupin. Společnost je smyšlenka (fiction) a „vlastnictví firmy je irelevantní koncept“...

Zaměstnanci zastávají jen funkce, které přijali ve smyslu svých zaměstnaneckých kontraktů: „mluvit o manažerování, dirigování a ustanovování dělníků k různým úlohám je klamné cesta k představě, že zaměstnavatel je kontinuálně zatahován do nových jednání o pracovních smlouvách a termínech, které musí být přijatelné pro obě strany“... Důraz na vyjednávání a souhlas zaměstnanců vede k velmi odlišné charakteristice pracovních vztahů, ze které těží ti, kteří obhajují spoluúčast zaměstnanců na rozhodování jako způsob omezení manažerské dominace...

Praktické problémy, před kterými stojí akcionáři při monitorování managementu, jsou považovány za ohrožení efektivity a legitimity veřejné firmy a schopnosti akcionářů chránit své vlastní zájmy. Jak mohou ti, kteří vlastní jmění společnosti, věřit, že manažeři, kteří ovlivňují, jak je jmění využíváno, s ním nebudou plýtvat nebo ho zatajovat?  Odpověď teoretiků je, poněvadž firmy nejsou reality, na které termín „vlastnictví“ může být smysluplně aplikován, „separace vlastnictví a řízení“ je koncepční omyl a požadavky  na opravné zásahy nejsou nutné a jsou potenciálně nebezpečné. Je zřejmé, že  takovéto pojetí firmy neřeší problém  obchodních nákladů, vznikajících mezi akcionářem a manažerem. Nemožnost úplného smluvního zachycení budoucího manažerského chování znamená, že manažerům je  dána vůle rozhodovat,  a musí být tudíž akceptováno, že mohou dělat rozhodnutí, která jsou v rozporu zájmy oprávněných držitelů. Podstatou nahlížení na firmu jako souboru smluv v oblasti řízení (corporate governace) je to, že akcionáři jsou si vědomi tohoto provozního problému a budou upřesňovat cenu, za kterou jsou ochotni dodat kapitál manažerům podle vlastního ocenění  a zvážení rozsahu vynaložených nákladů. Způsob řízení firmy, kterým manažeři navrhují ovlivňovat chod podniku, bude tudíž faktorem ovlivňujícím cenu kapitálu... Zvláštní důvěra je tedy dána tržnímu způsobu kontrolování chodu firmy, jednak jako zdroj tlaku na management, aby navrhl a zavedl vhodné způsoby své vlastní kontroly, jednak jako přímá forma ovlivňující manažerskou disciplinu. Fungování pohrůžky převzetí firmy závisí na schopnosti akcionářů řídit složení představenstva a akcionáři jsou (podle teoretiků  firmy jako souboru kontraktů) považováni za oprávněné spravovat firmu proto, že jim hrozí velké finanční ztráty při případném jejich vystoupení (odchodu) z firmy...

Přijmeme-li, že akcionáři vlastní jedině své podíly na rozdíl od vlastnictví společnosti, pojetí podle teorie „souboru kontraktů“ zabraňuje tomu, že by bylo třeba přesvědčovat akcionáře o jejich povinnosti aktivně monitorovat management, k čemuž nemají ani vědomosti ani schopnosti. Akcionáři by měli zůstat „racionálními ignoranty“ co se týká detailů o chodu firmy a měli by se soustředit na funkci, ve které mají relativní výhodu, tj.dodávat kapitál způsobem, který rozčleňuje riziko...

Popřením statutu vlastníků akcionářům se bourá základna, od níž se doposud odvozovala tradičně jejich práva. Chápáním firmy jako společné aktivity zahrnující všechny smluvní strany navozuje otázky, jaká by měla být práva ostatních členů, zda povinnosti managementu by měly výlučně přejít na shareholdery a jak by oni sami měli být reprezentováni uvnitř firmy... Odpověď na tyto otázky školou „souboru kontaktů“ je zjevně jednoduchá a důvěryhodná: odepření kontrolních práv akcionářům je efektivní...

Výchozím bodem je předpoklad, že akcionáři jako skupina nejspíše snášející rizika by měli mít právo na firemní čistý příjem. Poněvadž je nejistota návratnosti firemních projektů, musí být při nejmenším jedna strana schopná absorbovat ztráty vyplývající ze ztrátového provozu... Je bráno jako axiom (samozřejmost), že odměnou za přijetí této nejistoty variability je oprávnění na veškeré čisté příjmy, které může firma produkovat...

Zbytek argumentů závisí na efektivních následcích  alokace zbývajícího dílu řídících práv těm, kteří jsou závislí na firemním konečném (čistém) příjmu. Za prvé, skupina, která nese největší riziko, má nejsilnější podnět k monitorování managementu. Poněvadž akcionáři stojí poslední v řadě, ale mají neomezené právo na přebytek, považují se za ty, kteří mají právo se ujistit, že manažeři se chovají v obchodě energicky a kompetentně. Za druhé, lze souhlasit s tím, že zájmy  akcionářů samých jako držitelů práv na konečný (čistý) příjem firmy slouží politice maximalizace celkové hodnoty firmy. Konečně, poskytnutí řídících práv ostatním skupinám by nebylo prospěšné pro chování managementu za účelem maximalizace hodnoty. Například poskytovatelé půjček a zaměstnanci se svými fixními nároky by si přáli, aby společnost vstupovala jen do takových operací (ventures), které  zvyšují bezpečnost jejich nároků, a oponovaly by projektům, které by byly rizikovější, i když by nabízely potenciálně vyšší návratnost...

Analýza nepopírá, že zájmy neakcionářů mohou být poškozovány post-kontraktačním oportunismem. Manažeři např., jednající v zájmech akcionářů, by mohli způsobit nekompenzovaný vzrůst rizika existujících dluhů společnosti nebo propouštět zaměstnance, kteří uzavřeli smlouvu se společností za předpokladu, že jejich práce bude zajištěna. Argumentuje se však, že je snadné pro tyto skupiny sjednat příslušné smluvní záruky „ex ante“. Tvrdí se, že „dělníci, držitelé dluhopisů, dokonce i lokální komunity mohou chránit své zájmy nasmlouváním práva veta pro budoucí předpokládané akce managementu“... Jen akcionáři, poněvadž jejich zájem o maximalizaci přebytků je neurčitý, potřebují ochranu prostřednictvím správních mechanismů firmy. Stejně jako jejich právo řídit složení představenstva, stejné úvahy opravňují akcionáře k legálnímu prospěchu ze všech smluv zmocňujících. Vzhledem ke kontraktační nejistotě, jíž jsou jedinečným subjektem, akcionáři žádají ochranu  „ex post“, možnost soudního přezkoumání manažerského chování...

Z této perspektivy, veškeré politické intervence plánované k dosažení příznivých sociálních výsledků redukují nevyhnutelně konečný efekt. Na příklad to je charakteristická odpověď na mandatorní mechanismy zajišťující účast  zaměstnanců v podnikovém rozhodování. To, že takováto uspořádání jsou „zřídka viděná, ledaže vynucená“... se bere jako důkaz jejich suboptimálnosti.                           

Dotčení jiní účastnící procesu, především akcionáři, budou poškozeni regulatorními intervencemi, tudíž budou žádat kompenzace návratnosti investic, což nastane, jestliže zaměstnanci by měli rozhodující úlohu -  bude odpíráno nebo omezeno snižování mezd nebo jiného jejich prospěchu nebo nedojde k redukci počtu zaměstnanců...

Podobně „oceněním“ řídících mechanismů trh vytváří podněty pro management přijmout za své ty mechanismy, které jsou atraktivní pro akcionáře.

Kritika
...Například trh vysoce likvidního kapitálu anglo-amerického systému a snadnost vstupu a výstupu z trhů a spojená restrukturalizace jsou síly v high-tech a jiných sektorech procházejících fundamentální změnou. Na druhé straně, sofistikovaný zpracovatelský průmysl, který závisí na vysoce zkušené pracovní síle a přístupu k technologickým zkušenostem dodavatelů, si vede lépe v systémech více stakeholdersky orientovaných. Dále, vyšší profit anglo-amerického systém nezbytně nedemonstruje, jak se někdy předpokládá, jeho větší ekonomickou efektivnost vcelku. Je důkaz, na příklad, že i když UK společnosti jsou v průměru ziskovější než odobné                                    v kontinuální Evropě, tvoří celkově nižší přidanou hodnotu a mají nižší tempa růstu...

Ekonomické a legální změny, které vedly k separaci managementu firmy od jejích akcionářů, jsou interpretovány jako transformační vývoj, který převádí společnost od jednoduchého, manažerem vlastněného podniku k zcela odlišné formě organizace, která je a měla by být provozována podle odlišných pravidel... Za druhé, úloha státu při udělování  legálních privilegií, z nichž se těší společnosti  

  4. Společnost jako sociální instituce
  Hlavní alternativou dosud diskutovaných přístupů je idea, že firma je komplexní sociální instituce, která nemůže být přiměřeně popisována jazykem vlastnictví nebo kontraktů. Namísto toho tento pohled  zavádí koncepty jako občanství, participace a legitimita, a odlišuje se jak od soukromých vlastnických práv, tak od konvenční ekonomické analýzy...

Ekonomické a legální změny, které vedly k separaci managementu firmy od jejích akcionářů, jsou interpretovány jako transformační vývoj, který převádí společnost od jednoduchého, manažerem vlastněného podniku k zcela odlišné formě organizace, která je a měla by být provozována podle odlišných pravidel... Za druhé, úloha státu při udělování  legálních privilegií, z nichž se těší společnosti... je použito k tomu, aby byla vnesena do provozování a vnitřní organizace společností dimenze veřejného zájmu... Neměly by být považovány za čistě privátní asociace, ale za „sociální podniky“, které stát oprávnil zabezpečovat veřejné blaho...

Ve světle podobného legálního vývoje ve Spojených státech, Dodd (1932), například, argumentoval, že management je povolán splnit povinnosti firmy jako „dobrý občan“, i když by to mohlo redukovat zisky, neboť manažerské povinnosti platí pro firmu jako odlišnou entitu a ne pro akcionáře... v konkrétních postojích obhájců perspektivy sociální instituce jsou významné rozdíly. Rozlišují se tři varianty: laskavý manažerský model, stakeholderský model a politický model.

  Laskavý  manažerský model
... Laskavý manažerský model klade zvláštní důraz na odbornost managementu při identifikaci a smiřování různých zájmů, které jsou spojeny se společností... Někteří podporovatelé tohoto modelu vidí úlohu managementu ve vybalancování zájmů stran, které jsou přímo angažováni v obchodu, kterými jsou zaměstnanci, dodavatelé a zákazníci, stejně jako akcionáři. Jiní zdůrazňují širší zahrnující povinnost podporovat zájmy společnosti vcelku. Méně ambiciózní verze poslednějšího přístupu se vztahuje k povinnosti managementu zajistit, aby společnost jednala jako „dobrý občan“ nebo způsobem, že je „sociálně zodpovědná“...

Několik dekád před r. 1980 měl „laskavý management“ jakýsi status ortodoxnosti, nejméně na rétorické úrovni. Například v USA šéf Standart Oil v r. 1950 prohlásil, že společnosti by měly běžet „takovým způsobem, aby udržovaly rovnovážnou a výkonnou rovnováhu mezi nároky různých přímo zainteresovaných skupin – akcionářů, zaměstnanců, zákazníků a veřejnosti vcelku“ (citováno z Craig Smith 1990: 65). Podobně v UK v r.1973, ve stanovisku „Responsibilities of the British Company“ konfederace britského průmyslu prohlásila,že společnosti mají povinnost „chovat se v byznysu jako dobrý občan“ (CBI 1973: para, 61). Mají „morální povinnosti jít nad úsilí o zisk a specifické požadavky legislativy“...

Dokonce sekce politické levice přijaly pozitivní pohled na motivy manažerů, přijaly, že profesionálním managementu lze důvěřovat, že bude prosazovat i veřejný zájem, a tudíž intervence do chodu firmy jsou nezbytné...

...konflikt mezi povinností managementu maximalizovat zisky akcionářům, posvátně chráněnou  zákonem, a zjevně kontradikčním přijímáním povinností k širšímu okruhu skupin, může být eliminován zahrnutím konceptu dlouhodobých zájmů akcionářů. To je akce podněcované úvahami o sociální odpovědnosti, které mohou poškodit akcionáře v krátkodobém horizontu, mohou být oprávněné pozitivním efektem zisku v dlouhodobém pohledu, poněvadž to zvýší dobrou pověst společnosti... V každém případě mají hrozby nepřátelského převzetí a vzrůst institucionálního aktivismu vliv na jednání manažerů pod velkým tlakem směrem k maximalizaci „akcionářské hodnoty“. To spolu s odměňovacími schématy, spojujícími manažerský plat s růstem ceny akcií a zesílené soutěžní prostředí směrem ke globalizaci navrátilo bezprostřední zájmy akcionářů na první místo v manažerském myšlení. (viz Armour et al. v tomto čísle). Důkaz toho lze spatřovat ve vůli angažovat se ve velkých restrukturalizačních pokusech od r.1980, zahrnujících, na příklad akvizice, znovunabytí, snižování rozsahu firmy jejím částečným uzavřením nebo metodami  „spin-off“, projektovaných ke zvýšení hodnot akcií na trhu.

  Stakeholderský model
... Poněvadž manažeři  budou mít své vlastní zájmy a budou sledovat svůj soukromý prospěch z účasti na řízení, nebo budou příliš angažování ve prospěch akcionářských cílů, je nutné, aby významné skupiny stakeholderů měly příležitost zajistit respektování také svých zájmů. Víra v laskavé úřadování managementu nebude určitě stačit (viz Williamson v této stati). Tudíž stakeholderské argumenty zdůrazňují potřebu institucí, organizačních norem nebo zákonů, které zajistí, aby zájmy různých dotčených skupin byly zahrnuty ve firemních rozhodnutích. Existují četné různé mechanismy řízení nebo organizace firmy, které jsou konsistentní s tímto přístupem. Zahrnují formální reprezentaci v představenstvu společnosti, použití dvoukomorových představenstev, výslovnou inkorporaci (včlenění) stakeholderských zájmů do mandátních povinností ředitelů, mandatorní konzultační procedury a použití stakeholderského auditu jako prostředku k posouzení jednání firmy...

Zvláštní pozornost platí pro pozici zaměstnanců. Četné přístupy, mnohé opomíjející širší stakeholdersky orientovanou analýzu, argumentují, že angažovanost zaměstnanců ve firmě je nejméně tak velká jako akcionářů a vyžaduje podobné hodnoty ochrany (viz Wiliamson v tomto vydání). Finanční jistota zaměstnanců je závislá na pokračování jejich vztahu s jednou zvláštní společností, jejich zaměstnavatelem, což je situace nepodobná  často dobře diversifikovaným akcionářům. Nespokojenost s tradičními prostředky zabezpečování zaměstnaneckých zájmů, tj. kolektivním vyjednáváním, a speciálně neschopnost ovlivňovat investiční rozhodnutí a jiné aspekty obchodní strategie, na kterých závisí blahobyt zaměstnanců, podnítily volání po interní reprezentaci...

Ještě jiný pohled zpochybňuje efektivnostní argument, na kterém je založen primariát akcionářských zájmů, z hlediska, že akcionáři jediní jsou příjemci firemního čistého příjmu a jsou vystaveni riziku. Když vyškolení zaměstnanci představují firemní specifické investice, mají se nejspíše podílet na ekonomických přebytcích generovaných firmou, ježto jejich vyjednávací pozice již není  pouze ta, že jejich plat bude určován jedině externím trhem práce. V tomto smyslu jejich pozice není tak odlišná od akcionářů, jak tvrdí konvenční ekonomická analýza, a měli by se těšit odpovídající správní ochraně... Vývoj tohoto  přístupu, týmová produkční teorie firmy, oslavuje roli nezávislého představenstva schopného „neutrálně“ vyměřovat jednotlivé renty mezi akcionáře, zaměstnance a jiné stakeholdery, jako cestu k překonání výbušných problémů, spojených s nerozdělitelností výnosů společné produkce...

   Politický model: Firma jako soukromá vláda
Varianta stakeholderského přístupu tvrdí, že skupiny stakeholderů, které jsou zvláště ovlivňovány firemními rozhodnutími, by měly získat něco jako ekvivalent politických práv, což zajistí, aby jejich hlediska byla reprezentována...

Někteří autoři tradičně odlišují pozici zaměstnanců od jiných skupin, jejichž zájmy jsou svázány se společností. Tvrdí se, že zaměstnanci jsou jediný subjekt autority organizace, a tudíž by měli mít právo demokratické účasti na firemních rozhodováních... jiní obhájci dělnické demokracie popírají, že je možná čistá demokratická participace uvnitř kapitalistického podniku. Tudíž je prohlašováno, že „esencí (hlavním základem) demokracie je přesně to, že všichni její členové by měli stát na stejné úrovni v klíčových problémech jako je výběr vedení. Jestli podnik je nezbytně binární a dvoustranný, tato podmínka nemůže být striktně splněna“... Pro tyto autory není   řešení  v reformě firmy, ale v jejím nahrazení plně demokratickými podnikovými subjekty řízenými těmi, kdo v nich pracují.

   Kritika
... Připouští se, že v centristických akcionářských modelech je též požadováno komplexní vyvažování zájmů, ale zde má organizace jasný samostatný cíl – maximalizaci bohatství akcionářů, a  to by mělo vést k odstranění konfliktů... Komentátoři na příklad zdůrazňují obtíže mechanismů kolektivního rozhodování, kde jeho aktéři mají nehomogenní zájmy (Hansmann 1993). To je otázka, protože konflikty vznikají jak uvnitř skupiny, tak navenek. To jsou například rozdílnosti zájmů mezi zaměstnanci založené na takových faktorech, jako je věk, zkušenost a umístění ve firmě. Nebezpečí tohoto modelu v jeho rozličných formách je, že zvýšená složitost a pravděpodobný odklad rozhodování spolu s variabilitou korporačních cílů zpravidla vážně snižuje  kapacitu společnosti tvořící bohatství... Tady je dodatkem nebezpečí, že výsledky by byly buď libovolné, závislé na vyjednávací síle jednotlivých složek a na posunech složení koalice mezi nimi, nebo jen nepatrně se lišící proti současnosti, což je dáno prioritním přístupu managementu k informacím, jeho jedinečnou odborností řídit agendu společnosti a větší zkušeností v praktikách probíhajícího obchodu.

...Argumentuje se, že kdyby model byl naplněn a  organizační cíle by byly ve větším či menším rozsahu neurčité,  bylo by nemožné navrhnout jasné standarty, podle nichž by chování manažerů mohlo být posuzováno. Třebaže důkaz o finančních výsledcích by byl ještě dosažitelný, finanční chování by v tomto modelu nebylo jediným spolehlivým kriteriem. Management by mohl usilovat o omluvu neadekvátních výsledků v této nebo v kterékoliv jiné oblasti s odkazem na úspěch společnosti v plnění některého jiného cíle. Poněvadž neexistuje představa optimální cesty vyvažování podstatných zájmů, mohlo by být nemožné zjistit, zda manažerské jednání všeobecně bylo podstandardní.  Manažeři jsou v pozici, že mohou využít své relativní svobody na úkor akcionářů a jiných stakeholderů... Odráží se to v hojně citovaném Berleho komentáři, že „není možné odvrhnout důraz „na hledisko, že obchodní korporace existují za jediným účelem vytváření zisků pro své akcionáře“ do té doby, než jste připraveni nabídnout jasné a rozumně vynutitelné schéma zodpovědnosti někomu jinému“...

Je požadován pouze nezávislý proces posuzování, který je schopen rozpoznat mezi manažerskými akcemi, které vyplývají z jejich nekompetentnosti nebo sledují vlastní zájmy na jedné straně a těmi, které jsou motivovány pokusy přizpůsobit legitimní zájmy dotčených stran ostatním... Vhodně sestavená dozorčí rada nebo jednokomorové představenstvo s nezávislým a přiměřeně odlišným neexekutivním prvkem ve svém složení by mohla být jednou cestou k naplnění těchto požadavků.

5. Závěr
... Jak bylo diskutováno v dřívější sekci, ti, kteří vzývají sociálně institucionální model, často tak činí pro podporu radikální reformy. Přijetí generálních teoretických předpokladů, na nichž spočívá model, však nezbytně nevede k závěru, že v  praxi by byla žádoucí fundamentální přestavba firmy. Jakkoliv je poutavé rozšíření práv na řízení zaměstnancům nebo ještě šířeji adoptování stakeholdersky orientovaného systému, znamenalo by to vážné praktické obtíže, aby taková uspořádání fungovala v kontextu UK. Efektivní včlenění zájmů neakcionářů do řídící funkce by vyžadovalo větší rekonstrukci struktury firemního rozhodování, aby to dovolovalo účast důležitých stakeholderských skupin. Méně radikální změny, jako modifikace manažerských povinností, aby bylo dovoleno nebo dokonce požadováno, aby management obsluhoval širší  oblast zájmů než jen akcionářů, by v praxi pravděpodobně nemělo významný dopad pro těžkosti s vynutitelností a reálností síly akcionářů... Odvážný kurs přímé adopce participačních mechanismů by nebyla cesta, vedoucí k cíli. Fungující systémy stakeholderského řízení jsou uloženy v širší sadě podpůrných institucionálních uspořádání... V Německu na příklad je tradice určování platů na úrovni odvětví, tudíž se redukuje možnost konfliktů na podnikové a závodní úrovni, což by na druhé straně mohlo podkopávat efektivní participaci zaměstnanců na rozhodování... Těžkosti nemohou být nepřekonatelné, ale ukazují na přednost úsilí o upevňování mechanismů ochrany stakeholderů, kteří operují mimo zákon o firmě. Pokud se týká zaměstnanců, naplňování Evropské direktivy 2002 o informování a konsultaci zaměstnanců je důležitý krok tímto směrem...  

Ačkoliv radikální transformace firemních struktur může být nepřiměřená, sociální institucionální model nepochybně je důležitý pro to, jak by UK systém, soustředěný na akcionáře, měl být hodnocen a je-li nutné, i reformován. Jestliže je pohlíženo na společnost jako na formu veřejného tělesa, ač pod privátním řízením, je pro stát legitimní trvat na tom, aby členové představenstva a manažeři byli subjektem s úrovní zodpovědnosti souměřitelné s mocí, kterou vládnou. To má důsledky jak pro vnitřní řídící mechanismy, sloužící konvenčním správním cílům, tak pro širší agendu sociální zodpovědnosti...

Sociální institucionální model naopak bere vážněji  organizační realitu společnosti, její moc a velikost těchto dopadů:   v souvislosti s tím podporuje záměry veřejné politiky, která vstupuje do procesů vlastního rozhodování společnosti jako dodatek k externímu regulačnímu řízení, jehož je firma subjektem. K rozpoznání problémů zabezpečení souladu s regulací u složitých firem (zahrnující otázky firemní kultury a souhlas s dobou, ve které jsou rozhodnutí učiněna), jsou známa omezení regulace („velet a kontrolovat“, nebo fiskální nebo ekonomické nástroje) při dosahování cílů a potřeba samoregulační odpovědnosti, což jde za pouhý souhlas s externě mandatorními kontrolami. Jeden přístup usiluje o významnou úlohu trhu a aktérů občanské společnosti v uplatňování tlaku na firmy, aby zlepšovaly své sociální a ekologické chování, a vyvolává úvahy o cestách, kterými by vládní intervence mohla stimulovat nebo zvýšit efektivnost těchto tlaků, na příklad prostřednictvím mandatorních (nařizovaných) sociálních  a ekologických oznámení.  

Sociálně institucionální model též nabízí jemnou výzvu k zákonu o společnosti soustředěnému na akcionáře. Perspektiva  modelu, který vytváří zisky pro akcionáře, tímto nekončí. Spíše, tak jako je oprávněný požadavek usilovat o prioritu podílnických zájmů, je to současně prostředek služby veřejným zájmům (za předpokladu, že chování, zajišťující  dlouhodobé zisky akcionářů,  je nakonec nejlepší cesta maximalizace bohatství společnosti jako celku). Jsou však signály, že se otevřela propast mezi současným vnímáním, co jsou zájmy akcionářů a jak by měly pokročit na jedné straně a širším veřejným zájmem na straně druhé. Růst tržního podílu uskutečněných převzetí firem a zvýšené spoléhání na akciové opce u managementu a jiné formy odměňování v relaci k ceně akcií zostřily podněty členů představenstva směrem na maximalizaci současných cen akcií spíše než na manažerství s pohledem na budování silného byznysu v dlouhodobých termínech, s dobrou návratností pro podílníky  jako důsledek této síly... Tato změna v důrazu byla podporována odkazem na filosofii „hodnoty pro akcionáře“, jak byla rafinovaně vytvořena řadou vlastních měřicích postupů, dodaných konzultačními firmami... Výsledné „zfinančnění“ manažerských cílů dalo nepochybně pokyn k větší  a zřejmě kontinuitní restrukturalizaci  firemního sektoru, zahrnující finanční restrukturalizaci  (tj. zpětná koupě akcií a zvýšené vnímání dluhů), přebírání, oddělování méně produktivních částí firmy (spin-off), zmenšování firmy a generální redukce nákladů... Rozsah, v němž jsou tato opatření úspěšná v jejich vlastních čistě finančních termínech, je diskutabilní. Důkaz o vlivech převzetí firmy, speciálně od těch, kteří podávají nabídky, svědčí o tom, že mnohé nabídky jsou založeny na chybných předpokladech... Na druhé straně sociální následky, které restrukturalizace zahrnuje, a náklady vážící se k  zaměstnancům a jiným stakeholderům, jsou zřejmé. Četní komentátoři připomněli nebezpečí, že soustředění se na krátkodobé ceny akcií podkopá podmínky pro inovaci  a vývoj lidského kapitálu a s tím i dlouhodobou soutěživou sílu podniku a ekonomiky státu jako celku...

Pochopení nežádoucích důsledků současné situace a určitý posun v důrazu na manažerské cíle a širší sociální zodpovědnost firmy vyplývá  z návrhů, obsažených ve Vládním bílém listě, „Modernising Company Law (DTI 2002b), které respektují doporučení v „Company Law Review“ sponsorované DTI. Navržené stanovisko o povinnostech členů představenstva (obsaženo v novém Company Act),  zachovává princip priority akcionáře, vztahuje se k povinnosti „prosazovat úspěch společnosti“ pro zisk akcionářů, poskytuje podporu myšlence, že akcionářova návratnost by měla být nazírána spíše jako výsledek probíhajícího a úspěšného byznysu než přímo maximalizovaný závěr. Stanovisko  také podtrhuje potřebu, aby členové představenstva dbali  na dlouhodobé následky svých akcí, podporovali vztahy společnosti se zaměstnanci a jinými stakeholdery, dbali na ekologické a komunální dopady  společnosti a chránili její reputaci...

Zbývá posoudit, jak jsou tyto reformy efektivní v refokusaci (zacílení) manažerské pozornosti na dlouhodobé potřeby podniku, jeho vztahy se zaměstnanci a širší dopady jeho působení. Možná, že širší strukturální změny k redukci krátkodobých tlaků, na příklad kontrola trhu  pro řízení firem a robustnější  akce proti schématům odměňování, která implikují často perverzní, krátkodobé záměry, mohou též být potřebné. Může též být, že předpokládané požadavky na širší rozkrytí potřebují doplnění nařízením, které vyjadřuje přesněji informační potřeby neakcionářů. Mezitím se uvažuje, že smluvní metafora, která se používá k popisu firmy jako nic jiného než sekvence (úsek) tržních transformací k legalizaci maximalizace akcionářské hodnoty jako konečného řešení, neposkytuje koncepční podporu  debaty o budoucnosti společnosti, jak se dnes požaduje.


Vybral: FRS
22. února

NETSOCAN