NETSOCAN
Číslo 5 --KVĚTEN 2011 ---Ročník X.
Společenské a ekonomické aspekty družstevnictví

Uveřejňujeme text referátu předneseného na České konferenci v sobotu 14. května v Kutné Hoře


Když španělský katolický kněz Arizmendiarrieta žehnal v roce 1956 základnímu kameni družstva Ulgor, asi netušil, že jeho 24 zakladatelů vytvoří družstevní svazek, který si zřídí vlastní banku, zdravotní a penzijní pojišťovnu, výzkumný ústav i univerzitu. Že expanduje v korporaci, která v roce 2008 bude mít 92 000 zaměstnanců, pobočky po celém světě, obrat půl bilionu korun a celková aktiva bilion! Že družstevní korporace dosáhne nejvyšší produktivity v celém Španělsku a ziskovosti 2x větší než španělský průměr! Že je v roce 2004 navštíví král Juan Carlos a řekne: „MCC je dobrodiním pro Baskicko, pro Španělsko a pro pracující. Bylo by báječné, kdyby ve Španělsku bylo takových korporací mnohem více.“

Druhá zajímavost. Diktátor Franco v tom odpočátku větřil levotu, ale asi s ohledem na katolického kněze rozhodl, že každý mondragonský družstevník je kapitalistický podnikatel - a všem jim sebral státní sociální zabezpečení. Družstevníci se nedali a zřídili si zdravotní a penzijní pojišťovnu vlastní! A když se po pádu diktátora Baskicko – region s rozlohou 8 kutnohorských okresů – stalo autonomií, jeho vláda dumala, do které politické sféry družstevnictví zařadit. Oficiální názor byl, že do žádné, neb je to v souladu s družstevní demokracií. Neoficiálně však bylo uznáno, že vzhledem k demokratičnosti vlastnictví, rozhodování i sdílení informací, jsou družstevníci socialisté, a to v tom nejhlubším a nejušlechtilejším významu slova socialistický....

Řeč tedy bude o družstevnictví výrobním, byť např. i svépomocná družstva dokázala realizovat projekty regionálního i celostátního významu. Kdo dneska ví - a televize to nepoví - že Národní divadlo, Petřínská rozhledna či Pražská zoologická zahrada, jsou díla svépomocných družstev?

Výrobní družstevnictví vzniklo v období průmyslové revoluce téměř současně s kapitalismem jako jeho doplněk; ale i... konkurent. Někteří lidé pochopili, že než se najmout jako pracovní síla a vydat se na milost a nemilost soukromníkovi, je pro ně finančně i sociálně výhodnější se sdružit, společně podnikat, společně rozhodovat o své mzdě, o pracovních podmínkách, o investicích i dělbě zisku. Družstva dokázala privátnímu podnikání konkurovat v průmyslové i zemědělské výrobě, ve finančnictví i ve spotřebním sektoru.

Na území Česka bylo první výrobní družstvo, tzv. První výrobní družstvo cvokařské ve Věšíně na Rožmitálsku založeno sice až roku 1892, ale pak následoval rychlý rozvoj a výrobní družstevnictví prosperovalo ve všech odvětvích – od družstev stavebnich, kovo i dřevozpracujících až po družstva tiskařská a vydavatelská. Jenom družstev zabývajících se zemědělstvím a potravinářstvím bylo v roce 1935 celkem 5 364.

Ve Francii byl významným propagátorem tzv. „společenských dílen“ čili výrobních oborových družstev Louis Blanc. V Německu zase Ferdinand Lassalle propagoval myšlenku, že zakládání nových družstev by měl finančně podporovat stát.

Tito nemarxističtí socialisté pochopili, že výrobní družstvo - ve kterém pracovník dostává zaslouženou odměnu (zahrnutou v nákladech) a každý z družstevníků navíc pobírá i stejnou dividendu ze společného zisku - představuje Marxův ideál, kde neexistuje kapitalistické vykořisťování. Louis Blanc a Charles Gide byli přesvědčeni, že družstevní typ podnikání v konkurenci s kapitalismem ekonomicky zvítězí a tak se evolučně prosadí socialismus. Charles Gidé pak v roce 1898 vyhlásil svůj stoletý „program socializace“ a vzniku „družstevních republik“.

Tyto naděje na bezproblémový vývoj lidstva téměř na sto let zablokovaly nečekané katastrofy: 1. a 2. světová válka a bolševická revoluce v Rusku. 7. listopadu 1917 byly znásilněny ekonomické zákony a proti kapitalismu klasickému byl postaven kapitalismus státní, tzn. zestátněná ekonomika, kde výrobní prostředky údajně patřily lidu. To vtipně glosoval Karel Čapek slovy: „To byl kolosální filologický omyl ruského bolševictví; a je zajímavé, jak to pak sovětská vláda musila napravovat soustavným dokazováním, že co patří všem, nepatří vlastně nikomu.“

Nicméně bolševické strany rychle vznikaly po celém světě a hrozba revoluce sjednotila kapitalisty celého světa. Došlo ke gigantickému ekonomickému střetu obou systémů, během kterého se kapitalismus rychle rozvíjel, ekonomicky zvítězil a dokonce se globalizoval. Sovětský blok se zhroutil a jeho státní ekonomika byla rychle privatizována. Družstevní podnikání bylo téměř sto let paralyzováno, stagnovalo a globalizovanému kapitalismu nyní chybí jeho přirozený a stejně silný antagonista. Vznikla absurdní a nesmírně riskantní situace, k níž původně nemělo dojít!

Vizi družstevního socialismu si uchovala mj. předválečná sociální demokracie, což její předseda, A. Hampl, vyjádřil na sjezdu v roce 1930 takto: „Když se mluví o socialisaci, je nutno tento požadavek definovati jako snahu o právní a hospodářskou změnu majetkového a výrobního procesu, tak, aby každý, i ten poslední dělník, měl vědomí, že pracuje na svém – ať již tato kolektivita je vyjádřena jakoukoli formou družstevní. Když si uvědomujeme, že socialisace je naším heslem, tedy onou nebezpečnou cestou, která ohrožuje nepřátelské posice, pak si musíme uvědomit, že ne závist, ne nevraživost musí být hnací silou, nýbrž hluboké přesvědčení, že dosavadní mzdový systém je v nesouhlasu s demokracií, s kulturní a mravní úrovní dělnické třídy.“

Když v Hamplově textu zaměníme slovo dělník za pracovník, jsou jeho myšlenky vysoce aktuální a také výstrahou. Zatímco většina družstevníků vůbec netuší, že kráčejí nějakou nebezpečnou cestou ohrožující nepřátelské pozice, jejich protivníci to vědí naprosto přesně.

První případ bude specifický, argentinský, z doby hluboké ekonomické krize v této zemi po roce 2000. Luigi Zanon, majitel továrny na keramické dlaždice vyhlásil bankrot a továrnu zavřel. Zaměstnanci nesouhlasili a argumentovali, že firma musí fungovat už proto, že byla postavena na obecní půdě a subvencována z národních i provinčních zdrojů penězi, které nesplatila. a současně panovaly obavy, že továrna – místní „rodinné stříbro“ – bude pod cenou prodána a zašmelena. Ustavili se jako družstvo a rychle zvýšili výrobu o 300% i přesto, že vedení provincie jim zdražilo energie o 80% a nekoupilo od nich ani dlaždici. Když to nepomohlo, kdosi najat gang několika desítek rowdies z fotbalového klubu Cipolleti: družstevníci byli zastrašováni, terorizováni, stali se terčem výhrůžek násilím i smrtí, jedna ze zaměstnankyň byla dokonce unesena a mučena. I přesto, že firma prosperovala a postavila např. místní kliniku, 14. srpna 2009 se provinční legislativa (26 hlasy proti 9) usnesla zanonské družstvo natrvalo vyvlastnit a původním věřitelům, Světové bance a italské SACMY zaplatit 7 milionů dolarů. Družstvo marně vzdorovalo mj. argumenty, že tyto peníze si vyinkasoval pan Zanon, aniž je do továrny investoval...

Druhým příkladem je osud malého českého „mondragonu“, tedy Agrokombinátu Slušovice. Vůbec ne jako král Carlos a hůře než diktátor Franco se zachoval český prezident. Ten v srpnu 1990 na Václavském náměstí zahřímal: „Krrajně temné slušovické žilky nenápadně prrorrůstají celým naším potrravinářstvím... Znovu a znovu se tím potvrrzuje, že naše rrevoluce není dokončena. Naopak to hlavní se musí teprrve stát,“ A „Sametová revoluce“, ztělesněná tajnými agenty, vtrhla do Slušovic; uvažovalo se dokonce o přepadu družstva speciální jednotkou z vrtulníků! Do Agrokombinátu vpadlo přes 500 kontrolorů (!) a proti předsedovi, Čubovi, byla rozpoutána doslova štvanice! Vedení bylo prověřováno, vyslýcháno, sledováno; sám Čuba byl 66x policejně vyslýchán a jeho výslech trval i 30 hodin nonstop! Zlínsko křižovali informátoři shánějící na Čubu jakoukoli kompromitující informaci. Agrokombinát byl paralyzován, systematicky rozbit a během několika měsíců z něj nezbylo vůbec nic...

Prosperující slušovické družstvo bylo tak slavné, že kolovalo rčení, že Praha je jakýmsi městem nedaleko od Slušovic. Zmatený Čuba si nechal vypracovat studii, proč byl agrokombinát vlastně zlikvidován. Její autor, profesor Tvrdoň, mu ji dal třikrát přečíst a pak ji skartoval. Měl strach, že by mohl mít problémy... Čuba se na téměř 20 let odmlčel a až loni prozradil: „Stálo tam, že Slušovice vybudovaly skutečný socialismus... A dodal: „Dnes by měly tržby 150 miliard korun.“ (iDNES, 28. října 2010: Slušovice by dnes vydělávaly 150 miliard, tvrdí Čuba. Užívá si důchodu ).

České družstevnictví, které se po násilné kolektivizaci zmátořilo a začalo i v podmínkách totality prosperovat, bylo jako celek promyšleně rozbito v roce 1992 transformací na rzv. družstva vlastníků, čili na faktické akciovky, kde si lze koupit libovolný počet hlasů; což usnadňuje jejich ovládnutí, tunelování a vede ke stagnaci; je to logické – kde chybí demokracie, mizí i solidarita. Družstvům byla umožněna transformace i na jiné typy obchodních společností takže premiantské 1. výrobní družstvo cvokařské ve Věšíně dnes funguje jako Kovo Věšín s.r.o... Stanovy družstev se ovšem mohou lišit, a tak je situace zcela nepřehledná.

Českou družstevní bramboračku opepřila EU svým pojetím sociálních družstev. Stručně řečeno: Družstva ano, ale soutěžit v zaměstnávání občanů se sníženou pracovní schopností! Družstevní podnikání ano, ale podstatné přebytky použít mj. na všeobecný prospěch!... Novátorské pojetí EU, tváří v tvář faktu, že jednou z podmínek podnikatelského úspěchu a rozvoje slušovických i mondragonských družstevníků byla okamžitá reinvestice všech volných prostředků, svádí k otázce: Proč mají být sociální jen družstva, a ne např. i Volkswagen či banka Morgan?

Se skutečně  optimistickou a vlastně staronovou vizí přichází světová Mezinárodní družstevní aliance ICA, která na svém kongresu v kolumbijské Cartageně v roce 2005 schválila Světovou deklaraci o výrobních družstvech, kde mj. vyzývá: „Vlastnictví výrobních a zaměstnaneckých družstev by mělo být více podporováno, jako možný alternativní proces při privatizaci, přeměně podniků v krizi, restrukturalizacích, startovacích programech a převodech podniků bez dědiců, jako nabídka veřejných služeb atd....“

Některé skupiny kooperující v národních družstevních sdruženích, jako např. Grassroots Economic Organising (GEO) v USA pojímají participativní ekonomiku jako prevenci i lék ekonomických, sociálních a ekologických škod způsobených globálním kapitalismem.

Třešničkou na dort přispělo VS OSN, které svým usnesením č. 64 vyhlásilo rok 2012 jako Mezinárodní rok družstev. Pod sloganem: "Družstevní podniky budují lepší svět!" a cílem je posílit v každé zemi povědomí široké veřejnosti o družstevním hnutí a současně i podpořit ekonomický rozvoj družstevních podniků.

České družstevníky i aktivisty čeká obrovský kus práce zejména pokud jde o osvětu a také sebereflexi dosavadního živelného vývoje. Cílem by mělo být, aby český prezident trumfnul krále Carlose a mohl co nejdříve prohlásit: Není to báječné, že v každém českém okrese prosperuje družstevní korporace větší než slušovický Agrokombinát? Korporace, která je dobrodiním pro ekonomický, sociální, kulturní i populační rozvoj každého okresu!

A vůbec to není úsměvná utopie. František Čuba totiž loni na otázku novináře, „Myslíte si, že se někdy může vrátit... sláva Slušovic?“ reagoval slovy: „Kdyby nám dal někdo 10 miliard korun, tak do jednoho roku by vzniklo nové družstvo, které by fungovalo na stejných principech jako před lety. (iDNES, 28. října 2010: „Slušovice by dnes vydělávaly 150 miliard, tvrdí Čuba. Užívá si důchodu“).


František Stočes
16. května

NETSOCAN