o Životu zjevně bezbožnému se však nezřídka oddávali ti, u nichž se to nejméně předpokládalo a cyklická degenerace a demoralizace - postihující každou, obzvláště nedemokratickou instituci, která nabude moci, majetku a charakteru "korýtka" - těžce postihly středověkou Církev svatou. Katolická hierarchie počala masově vyznávat zcela "ateistické" "mravy"... a smilstva, prostopášnosti, zhýralost, nevzdělanost (která zpochybňovala platnost mnohých církevních obřadů) a často dokonce i zločiny "božích služebníků" následně dezorientovaly a demoralizovaly i lid světský, bohatý i chudý.
o Náboženské přesvědčení středověkého člověka doznávalo značných trhlin a pochybnosti o neomylnosti i platnosti slibů církve - i když nebylo radno je vyslovovat nahlas - se stupňovaly. Křesťanská víra měla navíc zcela bezkonkurenční postavení: Středověký člověk už nemohl použít "berličky" v podobě antických či barbarských bohů jako jeho předkové před více než tisíci lety. Takže úpadek víry nutně vedl k totálnímu ohrožení bytostných existenčních jistot tehdejších lidí a současně k ostré polarizaci konzervativních i heretických křesťanských proudů.
o V intelektuálním bádání o duši a Bohu se samozřejmě pokračovalo a z ortodoxních křesťanů nejdále dospívá Tomáš Akvinský. Je monoteista a podobně jako sv. Augustin tisíc let před ním i on věří, že Bůh stvořil svět z ničeho. Ale na rozdíl od Aurelia Augustina - který duši přisoudil tři nové složky: paměť (memoria), myšlení (intellectus) a vůli (voluntas) a věřícímu, že člověk může prostřednictvím jakési Platonské anamnesy poznat i samotného Boha - Tomáše Akvinského již zajímá i svědomí. I když rozumová složka duše je - jako přímá konstrukce Boží - nesmrtelná, člověk podle sv. Tomáše reprezentuje více než pouhou duši, neboť se skládá z duše a těla. Bůh lidem v přírodě vymezil pozici mezi anděly - s nimiž mají společný intelekt a zvířaty - s nimiž je pojí instinkty. Lidská bytost má pak sklon stát se buď andělem nebo zvířetem.
o Avšak idylický křesťanský vesmír středověku - s nebesy osídlenými anděly, Kristem a dalšími svatými, oddávajícími se v zde situovaném Ráji jakési noblesní formě chytání lelků - metá napadrť hvězdář Mikuláš Koperník: Tím, že v Ptolemaiově geocentrické soustavě vyměnil pozice Země a Slunce a navíc podpořil dávné přesvědčení atomistů o nekonečnosti kosmu, otřásl slavný astronom nejen biblickou vizí o stvoření světa, ale zároveň zpochybnil všem dosud nad slunce jasnou lokalizaci onoho "Ráje" a "nebes", na něž Kristus údajně vystoupil.
o Pro otevřené křesťanské filosofy, jako např. Bruna Giordana, byla nová koncepce vesmíru jak zdrojem dalšího úžasu nad schopnostmi Stvořitele tak i vyšší úcty k němu. Nesnášenlivě ovšem reagovali ti, kteří Biblí zjevené pravdy přijímali výhradně citově až fanaticky, jako příkladně M. Luther. Také katolický establišment neměl ze zcela "pragmatických" důvodů zájem na přírodovědeckých novotách. Hlasatele kacířských názorů pilně kremoval zaživa, aby nakonec poznal, že pravdu i nové myšlení upálit nelze. (Ovšem svobodnou diskusi, mj. o G. Galileiem asi hodně tiše zašeptaném "Eppur si muove!" povolil až na kongregaci v roce 1822).
o Takovýto religiózně-filosofický rámec tedy vymezoval kulturu o jejímž vzniku i zániku máme vlastně nejvíce informací a jíž byla evropská renesance. Charakterizovalo ji nebývalé vzepětí lidského ducha v podobě objevů nových kontinentů a bouřlivého rozvoje věd i umění. To vše vedlo k poznání nového génia, jímž byl samotný lidský rozum. A přesto je popis života kupříkladu v renesanční Praze vysoce zarážející nicméně typický:
o Město bylo dějištěm nekonečných pitek, násilností a vražd i za denního světla a působily zde již i důmyslně organizované bandy městského podsvětí. Soudní orgány zde takřka nepřetržitě projednávaly případy loupeží, násilí a cizoložství. Všedností byly souboje urozených i neurozených soků. Původní, poměrně asketický křesťanský životní styl se jakoby mávnutím kouzelného proutku změnil ve velice chorobný, konzumní přístup se všemi charakteristickými znaky i kontrasty: Bohatstvím i bídou, obžerstvím i smrtí hladem, agresivitou i lhostejností, sexuální anarchií i akezí. Pokud se týče nějakého střízlivého životního postoje, pak jej vyznávalo již jen nemnoho pevných duchů
o Typický renesanční člověk - náboženskou i světskou elitou počínaje a dělným lidem konče - svým životem křesťanské mravy zcela odmítl; ostatně dobře věděl, proč je opustil. Ovšem na přemýšlení o etice či ideologii nové - o nějakém "Novějším zákonu" - mu nezbýval ani čas, ani síly, protože se zcela oddal "životu". Za to však musel platit příslušnou daň v podobě kocoviny, splínu, nevyslovitelných pocitů úzkosti a prázdnoty a nakonec i pesimistických názorů na život.
o Jakousi nemocí těch časů byla melancholie. Patřila k dobovým projevům tak neodlučitelně, že byla považována téměř za módní záležitost. "Melancholií trpěli čas od času téměř všichni - vážní duchové s vyhraněnými intelektuálními zájmy i prostopášníci a hýřilové, o nich se často předpokládalo, že tímto způsobem účtují se svým svědomím. Bylo možno ji nazvat nemocí doby, avšak s tou výhradou, že se neprojevovala vždy jako skutečná nemoc. V životě myslících lidí až příliš často vyplňovala prázdné místo, které ještě o několik let dříve bylo vyhrazeno citovým náboženským kontemplacím." (J. Janáček, "Pád Rudolfa II.").
o Úpadek víry v křesťanský výklad světa, jehož ucelenou koncepci však nebylo možno nahradit, opět vedl k specifickým reakcím, které se i mezi vzdělanci projevovaly vírou v nejfantastičtější ideje: Ve vliv planet, hvězd i nejrůznějších čarodějných sil na lidský osud. Začala kvést alchymie, magie, objevovali se nejrůznější proroci, šarlatáni apod.
o Nemůže pak být ani náhodou, že období sice svobodomyslné, leč rozumově i citově zcela dezorientované renesance zakončila sociální katastrofa v podobě třicetileté války. Její kolorit stojí za připomenutí: I když u jejího vzniku stály nesmiřitelné náboženské rozpory, lidé posléze válčili prostě na té straně, kde jim kynula největší naděje na "fortunu válečnou", tedy na lup a kořist. "...přechází se z armády do armády... generál, maršál se činí... jeden čas u katolické Ligy, pak u protestantské Unie, netřeba mu ani přestoupit na jinou víru... A tak si po vzoru takovýchto person počíná každý naverbovaný mušketýr nebo rejtar, vidí-li v tom svůj prospěch," píše v úvodu ke Grimmelshausenově trilogii "Vojna" P. Eisner.
o Armády se nakonec staly pestrou směsicí lidí hovořících nejrůznějšími jazyky a tato "internacionalizace" zasáhla i původně národnostně čistá vojska švédská. Šiky otrlých válečníků, kteří ve své zvrhlosti po míru již ani netoužili, se valily jako pohroma od města k městu a všude, kde se objevily, budily hrůzu a zoufalství, neboť nastávalo rabování, znásilňování, pálení, vraždění. Tuláci, cikáni a bandy lupičů dílo zkázy dokonávali. Pole zůstala neobdělána, řemesla přestala existovat a střední Evropu zasáhl hlad a epidemie.
o "Lidé se rvou o mrchy na mrchovištích, vraždí se o padlé koně, kradou viselce ze šibenic, páčí hroby - ne už aby kradli, ale aby se nasytili. A zařezávají děti a požírají jejich těla." (Opět studie P. Eisnera). Střední Evropa byla zdecimována způsobem dosud nevídaným. Na začátku třicetileté války měly Čechy 4 miliony obyvatel, na jejím konce sotva milion. Ve Virtembersku poklesl počet obyvatel z 313 000 na 48 000, ve Švábsku na desetinu, v Drážďanech na patnáctinu.
o Z této děsivé tečky, jíž skončila jedna nadějná evropská kultura, se náš region hmotně i lidsky zotavoval po dlouhá staletí.